Srpen 2012

Cesta na Hnědý vrch (1207 m.n.m.)

30. srpna 2012 v 17:18 Na horách
Novým turistickým lákadlem u Pece pod Sněžkou je už 4 roky vyhlídková věž na Hnědém vrchu.
Ještě jsme tam nebyli a tak jsme se na nejvyšší rozhlednu Krkonoš (27m) vypravili až teď.

Snadno dostupný vrchol po čtyřsedačkové lanovce jsme však vyměnili za nohy. Jsme přece turisté jak se patří.

Značená turistická trasa tam nevede, tak jsme oklikou kráčeli vzhůru. "Všechny cesty vedou do Říma a počasí je ideální, takže pár kiláků nám vůbec neuškodí", říkala jsem rodince a stoupali jsme vzhůru.
Po suchých stezkách

i přes mokřady,

na každém odpočívacím místě jsme si kapánek oddechli a posilnili se, nebylo kam spěchat. Především pití šlo hodně na odbyt.

Cestou se nám naskýtala i nádherná panoramata na Krkonoše.


Všude nás také doprovázel můj oblíbený hořec tolitovitý, přísně chráněná květina, kterou mají Krkonoše ve znaku.

Když jsme se najednou vyloupli asi ve 3/4 cesty lanové dráhy, začalo se rázem nádherné počasí kazit.

Nechali jsme tedy rozhlednu rozhlednou a začali jsme se vracet. Čekalo nás zpátečních asi 6,5 km a nad námi černá mračna doprovázená čím dál silnějšími bouřkami.

Podařilo se nám ujít hodně cesty a před posledním stoupákem do chalupy se v údolí schovat. Po půl hodině začal déšť slábnout. Natáhli jsme pláštěnky, že ten trošek mrholení přežijem.

Jak jsme se zmýlili. Déšť začal opět sílit. Liják i s kroupama doprovázený silnými bouřkami a blesky nás bičoval celých 1,3 km nahoru. Stoupali jsme lesní cestou do kopce velmi svižným krokem, ani vydechnout si nebyl čas. Blesky lítaly a my uprostřed lesa neměli nejmenší možnost úniku.

Nejhorší varianta - v lese, všude stromy, nikde úniku a my v pohybu s mobilama (i foťákem) v batůžku pod pláštěnkou.
Jindy krásná, suchá, jehličím posetá lesní cesta byla teď plná vody. Jako řeka se ten proud valil z kopce dolů a my stále stoupali do chalupy.

Nakonec jsme byli v cíli a štěstím nám spadl kámen ze srdce.
Převléknout se do suchého a mokré u krbu usušit už nebyl vůbec žádný problém. Stráň u chalupy posetá kroupama vypadala jak první prašan sněhu. Ještě za hodinu, co jsem uvařila a najedli jsme se, nebyly všechny kroupy rozhřáté. Vyfotila jsem je už jen přes okno, protože ven se mi rozhodně nechtělo.

A rozhledna na Hnědém vrchu? Na ní se hold budeme muset vypravit jindy. A nejlíp si ještě nějakou kačku ušetřit a pohodlně se jako ostatní svést vyhlášenou čtyřsedačkovou lanovkou.
Na památku máme zatím jenom pohled.

Zase na horách

27. srpna 2012 v 18:08 Na horách
Předposlední týden prázdnin jsme zase vyrazili do Krkonoš. Vlastní chalupu sice nemáme, ale tuhle podnikovku bych nevyměnila ani za pytel zlata.
S nadšením jsem zase zabouchla dveře od bytu, nechala v něm všechno zavařování, starosti a trable a vyrazila ke Krakonošovi načerpat novou sílu do žil.

V zimě se téměř nehnu z lyžařského svahu, ale jaro s létem je naše období turistiky. Ani tento týden tomu nebylo jinak.
Zatím ještě nemám všechny fotky přebrané, upravené a sepsané k nim článečky, takže dnes se jen krátce podívejte na letmé panorama hor a až mi zase zbyde chvilka času a volný počítač, přinesu vám další snímečky. Doufám, že to stihnu ještě do konce prázdnin.

Pec pod Sněžkou

Cesta na Hnědý vrch

Velká Úpa

Řeka Úpa - na horách je momentálně velmi málo vody

Sněžka v dálce

Na zahrádce

16. srpna 2012 v 16:35 Jen tak
"Všude dobře, doma nejlíp" říká staré české pořekadlo a mluví mi z duše.
Z ruchu velkoměsta jsem se hrozně ráda vrátila zase zpátky do zelené přírody, k babičce na dvorek a na zahrádku.

Bohatá úroda broskví už je za námi. Už jsme si pochutnali, napekli, zavařili a přebytky rozdali.

Okurčičky i rajčátka se letos drží docela dobře. I když už nám dlouhé roky nevydrží do prvních mrazíků jako za starých časů, alespoň je nenapadla žádná plíseň a do září tu pro nás určitě ještě budou. Chutné osvěžující salátky tak ještě zdaleka nekončí a to je dobře.




Přesně jak říká Natty ve svých článcích. Když si všechno poctivě bez chemie pěstujete z nejmenšího semínka, od jara kolem toho skáčete, zaléváte, plevelíte a 'ofukujete' každičkou rostlinku, aby se jí dobře dařilo a krásně rostla, násobí se radost ze sklizně.


Cuketu sice v oblibě nemám, ale roste jako divá.

Jablka dozrají až na podzim, ale nějaká padavčata jsem si zavařila do sklenic.

To se mi to v zimě bude dělat štrůdlička, až čerstvé zásoby dojdou. Jen otevřeu sklenici a nanesu na těsto.

S bramborama je největší dřina. To ale bolí hřbet, ruce i nohy, než téměř každý den ručně rycíma vidlema vyorám kýbl brambor. K tomu 8 kiláků na kole a vůbec nemusím do posilovny.

Samosřejmě k pobytu venku patří i příjemnější radosti, než motyka a vidle v záhonech.
Třeba kouzlo voňavé krásy, která nám dušičku pohladí



nebo zvířátka volná či sousedů, která si pohladit můžeme.




Speciálně pro Emu nesmím zapomenout taky nějakého toho hmyzáka. Co je to zač si určitě najde sama.

A na sklonku dne nezbývá, než zachytit zapadající sluníčko, zalézt do peří a hezky se vyhajat zase na zítra.

Praha - Karlův most, Hradčany

15. srpna 2012 v 7:22 Hrady, zámky, města
Z Kostela Pražského Jezulátka vedla naše pražská túra davem lidí na Karlův most.


Kdo by neznal nejstarší a nejnavštěvovanější most přes řeku Vltavu, na jehož stavbě se podílel sám Karel IV. Nebýt jeho inteligence, nadčasového myšlení a lásky k Praze, město by snad dočista zaniklo.

I když nám počasí docela vyšlo, se zašedlou oblohou se mi snímky moc dobře nevydařily.







Konečně jsme ho přešli a vymotali se z davu lidí.
Teď už jsme beze strachu, že nám v tlačenici někdo něco čmajzne, prošli podél Vltavy na Národní třídu.

Pohled na řeku a vzdálené Hradčany patří snad k nejhezčím panoramatům Prahy.
Jsou její dominantou a podle Guinnessovy knihy rekordů jsou spolu s Pražským hradem vůbec největším hradním komplexem světa.


Tady už jsme u Mostu Legií u Národního divadla. Původně byl postavený jako most císaře Františka Josefa I. a už v dobách jeho rané existence se na něm vybíralo mýtné. K tomu byly určeny ty dvě věže na každém konci mostu.

A to už je Národní divadlo ve značně nekvalitním snímku obložené lešením a 'hábitem', aby na nikoho nic nespadlo.

K přemísťování Prahou nám stačilo metro a nohy, ale kdo by neodolal a nevěděl co s penězma, mohl se svést i historickými dopravními prostředky.
Krásná byla třeba tato limuzína v níž projížďka přišla na rovných 1 200,- Kč.


Historická tramvaj už se mi tak hezky zachytit nepodařila.


Praha - Kostel Pražského Jezulátka

13. srpna 2012 v 8:21 Hrady, zámky, města
Venkov a zahradničení jsem v sobotu vyměnila za velkoměsto.
Vyjeli jsme si na výlet do Prahy, matičky stověžaté, s cílem nejen shlednout kousek historie, ale především navštívit manželovy rodiče a nechat tam starší dceru týden na prázdninách.

Město a venkov jsem tu nedávno v článku porovnávala a tyhle snímky ukazují přesně to, co mi nikdy k srdci nepřirostlo. Takovýhle ruch, spěch a výhled z okna mít každý den, tak mě klepne pepka.



Ovšem zajet si do Prahy jen na skok, okouknout památky, kus české historie, to už je dočista něco jiného.
Naše výletní trasa směřovala k Malé Straně do Kostela Panny Marie Vítězné - jinak zvaného též Kostelem Pražského Jezulátka.



Název se jednoduše odvíjí od sošky malého Ježíška, kterou karmelitánská komunita získala darem ze Španělska v 1.pol. 17.století.
A to je on. Oltář Pražského Jezulátka se vzácnou soškou Ježíška, která upoutává pozornost nejen věřících.
Soška je vysoká 47 cm. Je vyřezaná ze dřeva a potažená barevným voskem. Z uměleckého hlediska jde o velmi vzácnou kulturu tehdejšího Španělska.
Je to nejuctívanější soška Ježíška na celém světě, které se připisuje zázračná moc uzdravování a neobvyklých vyslyšení.


Soška je oblékána do šatů podle barvy příslušného liturgického období. Názory na to, kolik královských oblečků toto Jezulátko má, se různí. Někde se píše kolem stovky, jinde kolem 200 kusů, mnozí se domnívají, že dokonce 365 kusů. Jisté však je, že podle církevního roku se střídají barvy fialová, bílá, zelená a červená a další podle církevních slavností a svátků.
Mezi nejvzácnější patří šatičky od císaře Ferdinanda II. a od Marie Terezie.

V kostele je zároveň malé muzeum Pražského Jezulátka, kde je možné si z blízka prohlédnout jeho originální oblečky a zakoupit figurky Jezulátka v různých velikostech a barvách.
Královské oblečky vystavené v zatemněném prostoru v jednotlivých osvětlených skleněných vitrínkách se mi vyfotit nepodařilo.
Přes nával lidí a špatné osvětlení se mi podařila zachytit alespoň napodobená figurka Ježíška,

několik obrazů na schodišti



a figurky ke koupi.

Na tyhle porcelánové figurky ve velikosti asi 15 cm v každém okolním obchodě by vám tisícovka vůbec nestačila.

Jakmile jsem v kostele vystrčila foťák, manžel mi začal našeptávat, že se tam fotit nesmí. Ulekla jsem se, aby mě někdo neviděl. Začala jsem se rozhlížet, kde je zákaz focení napsaný a co ostatní lidé, ale neviděla jsem nic. Žádná cedulka, žádné blikající fotoaparáty. Prohlédli jsme si tedy kostel, Ježíška i malé muzeum a já přitom stejně pár snímečků nacvakala.

Capri kalhoty

10. srpna 2012 v 10:18 Ruční práce všeho druhu
Capri nebo-li třičtvrteční kalhoty mají v našem šatníku oblíbené místo.
Ani klasicky dlouhé, ani krátké, zkrátka jen tak pod koleno, aby se lýtko dobře luftovalo a hodily se k němu jakékoli boty, košile, blůzka i triko.
Když však dcera na jaře zjistila, že jí ty loňské už nepasují, byla zklamaná. Vypukla tedy sháňka po nových. Jenže ouha, najednou nikde žádné vhodné nebyly k mání. Ani materiálem, ani barvou a cenou už vůbec ne.
Až teď se poštěstilo. Kápla jsem na pěkně pasující růžovoučké a báječně zlevněné kalhoty. Z původních 280,- Kč stály jen 50,- Kč. No, nekupte to.

A že jsou dlouhé? Žádný problém. Zasedla jsem k šicímu stroji a capri střih z dlouhých vytvořila.
Nejprve jsem délku ustřihla a zaobroubila, pak jsem všila proužek na vytvoření tunýlku a do něho tkaničky.

Tkaničky se elegantně zdrhnou, zavážou a paráda je na světě.

Viděla jsem takové zakončení capri kalhot už před časem v katalogu Quelle a moc se mi to líbilo.
Tímto způsobem jsem k obrazu svému upravila už třetí kalhoty.

Věneček

7. srpna 2012 v 8:02 Události
Kurz tance a společenské výchovy máme s dcerou úspěšně za sebou.
Letošní léto jsme neměly v myšlenkách nic jiného a na každou hodinu jsme se těšily. Dokonce i bouřky a přívalové lijáky nás vždycky v těchto dnech minuly, za což posíláme tam nahoru velké díky.

Dceru jsem si vyfotila ještě před odchodem.

Dokonce jsem jí dělala kadeřnici.

Pak následovalo focení v sokolovně.



A na zahájení závěrečného slavnostního vystoupení byla nádherná podívaná.



A zase máme jednu kapitolu života za sebou.

Okurky

1. srpna 2012 v 14:36 Jídlo
Okurčičko, okurčičko,
nechoď k lesu na políčko,
myška tam má domeček,
ukousne ti koneček.

Tahle básnička z dětství mi utkvěla v makovici a vždycky, když vidím nějakou okurku si na ni vzpomenu.
A protože je doba nakládaček, můžu si ji k práci předříkávat od rána do večera.



Nakládám po troškách, podle růstu a sběru okurek. Je mi to pohodlnější, než zpracovávat jednu plnou bednu najednou.