Září 2012

Znáte vozítko Segway?

21. září 2012 v 8:07 Jen tak
Lidský um a vynalézavost je obdivuhodný a kráčí stále ku předu. Když jsem o této novince slyšela někdy před loni v televizi v pořadu Koření, zůstala jsem udiveně čubrnět. Vůbec mě nenapadlo, že ta zajímavá věcička příjde tak brzy i k nám do Čech.

Na vlastní oči jsem to poprvé viděla v létě v Praze na výletě.
Je to vlastně ekologické vozítko pro osobní přepravu jednoho člověka. Pohon zajišťují elektromotory, takže nejde ani o motorové ani o nemotorové vozítko a podle zákona je považováno za chodce. Tedy v případě, že se na tom po chodníku jede rychlostí chůze. Ani při využítí výrazně vyšší rychlosti, než je rychlost chůze, není jeho uživatel považován za řidiče a tudíž nemusí mít řidičák.

Ke koupi jsem to ještě nikde neviděla, takže představu o ceně nemám. Nabídku k půjčení na 2 hodiny jsem viděla za 3 300.-Kč, což je teda na můj vkus hodně. Čas uteče strašně rychle a velký prachy jsou v prachu. Nehledě na to, že bych to ani nemohla opustit a vlést někam do obchodu. Určitě by mi to někdo ukradl i zamčené.
Takže já zůstávám u svého auta a jízdího kola.

Rozkvetlá agáve

13. září 2012 v 9:36 Události
Rozkvetlou agáve americkou lze momentálně obdivovat na našem železničním nádraží.
Tato rostlina u nás sice není exotickým unikátem, ovšem kvetoucí agáve ve střední Evropě botanický unikát je.

Agáve kvete jen jednou za život. Poté rostlina umírá, ale nechá po sobě množství mladých listových růžic.
V Evropě mohou lidé kvetoucí agáve spatřit v teplém Středomoří, kde se už místy staly součástí vegetace. Ve střední Evropě, navíc v České republice, se kvetoucí agáve považuje za výjimečný úkaz.

Stvol vyrůstá ze středu růžence a může mít 3 až 9 metrů.
Vykvétá ve věku teprve kolem 20 let, pokud je pěstovaná jako interiérová rostlina, kvete až ve věku 30 - 50 let. Její trny používali Indiáni jako jehly.
U nás na nádraží právě vykvetla ve věku 35 let.

Zaměstnanci nádraží o ni celá léta dobře pečovali. Přes léto byla vždycky venku a přes každou zimu ji uchovávali v nádražní čekárně.

Až se zima zeptá

11. září 2012 v 8:44 Jídlo
Až se zima zeptá, co jsem celé léto dělala, budu moci odpovědět.
Ve vedrech jsem převážnou část času strávila na zahrádce a u sporáku, abych nasytila zobáčky a abych nachystala zásoby na zimu.

Trhala jsem a sušila bylinky. Mými nejoblíbenějšími jsou mateřídouška, lipový květ, řepík lékařský, máta peprná. Taky heřmánek, ale letos jsem žádný nenašla.

Z drobného ovoce jsem vyráběla pečené čaje a marmelády.

Větší ovoce a okurky jsem zavařila.


Likér z černého bezu bude na zahřátí a na přípitky.

Sečteno podtrženo, nachystala jsem celkem 120 sklenic zavařenin různých velikostí a 12 lahví likéru.
A ještě není všem dnům konec. Taky šípek bych chtěla. Z něho je čaj s medem vynikající bomba plná vitamínů.

Cesta ze Sněžky

5. září 2012 v 17:47 | Moje túra se snímky |  Na horách
Sestup ze Sněžky jsme zvolili Obřím dolem.
Nejprve jsme sestoupili polskou stranou k jejich Slezskému domu (1400m.n.m.) Tento příkrý kamenitý krpál dal mým kolenům docela zabrat. Míjeli jsme ufuněné davy turistů různých národností, kteří otírajíc tekoucí pot škrábali se nejnáročnější trasou nahoru.



I z kopce je nutná pauza na odpočinek a doplnění tekutin. U Slezského domu jsme zahlédli kousek volného obrubníku a hned se usadili. Lidí tu bylo jak na Karlově mostě. Všichni brázdili hřebeny Krkonoš, nasávali úžasné ovzduší a rozhlíželi se po krásách rezervace s cílem zdolat ten nejvyšší vrchol. Jen náš táta si vedl svou, co prý na Sněžce, když je to jen kamenitý kopec.

Odsud nás čekala 7 km trasa Obřím dolem do Pece. Zdála se nekonečně dlouhá, ale okouzlující.
Tyto mohutné morény (kamenné valy), skalnaté kary (ledovcové kotle) a lavinové svahy vymodeloval Úpský ledovec v době ledové. Je to chráněná přírodní rezervace. Za mého dětství, v době hluboké totality, byla tato cesta uzavřena.



Tenhle nenápadný 'úkryt' je vodárna u Rudného potoka, která byla postavena r.1912 a Sněžku zásobovala vodou.


I když jsou pro náročné vysokohorské turisty více oblíbené horské masivy střední Evropy (třeba Dolomity, Dachstein), nám bohatě tohle courání po hřebenech i údolích stačí. I k těmto ledovcovým masivům jsme vzhlíželi s neopakovatelným úžasem.

Obdivujíc tu krásu a jedinečnost přírody, sešli jsme do rovinky k Boudě v Obřím dole.

Okouzlující dřevěné lavice tu přímo lákaly k posezení.

A tato babočka osiková neustále kroužila kolem Michalky a obšťastňovala ji svou návštěvou.

Kaplička, která upomíná na tragickou událost z r.1897, kdy ze svahu sjely zemní laviny a smetly hornické usedlosti.

Vyasfaltovaná rovinka nás zavedla zpět do Pece pod Sněžkou. Odtud nás do chaloupky stejně vždycky čeká ještě 4,3 km, ale tomu už tak nějak ze zvyku nepřikládáme žádnou váhu.

V Peci se vždycky rádi zdržíme, takže než se rodinka osvěžila zmrzlinou, já měla čas obdivovat květinová aranžmá.



Návrat v pozdních odpoledních hodinách čítal 22 km, které v nohách opravdu cítit byly.
A odpočinek? Ten mi tak nějak není nikdy souzen. Automaticky ještě vždycky stepuji kolem sporáku, abych své hladové zobáčky po náročném dni nasytila.

Cesta na Sněžku (1602 m.n.m.)

3. září 2012 v 8:13 | Moje túra se snímky
Prázdniny zas zmizely v nenávratnu. Holky nastartovaly novou školní docházku a já tu mám ještě obrázky z předposledního prázdninového týdne.

Vrchol nejvyšší hory Česka je turistickým magnetem.
I já vám o ní vyprávím každý rok. Protože máme možnost se na tuhle stranu Krkonoš neustále vracet, daly jsme si s holkama za povinnost ji každý rok pokořit a již po sedmé se nám cíl splnil. Manžel o to vůbec nestojí, říká co tam, na tom kamenitým kopci, ale ve finále s námi šlape.

Tento největší krkonošský ledovcový kar se skalnatým úbočím Sněžky připomíná svým tvarem trojboký jehlan.
Pojmenování vzniklo od přídavného jména sněžná - sněhem pokrytá.

Výstup na horu je možný z mnoha turistických tras. My vyšli v 7.30 h ráno z chalupy ve Velké Úpě. Svezení lanovkou na Portášovy boudy nám zpříjemnilo prvních 1,5 km stoupání.

Dál už jsme kráčeli po svých přes luční enklávu Růžohorek, kde se vždy nabízí velký sortiment jídel. My měli zásob plné baťůžky a tak jsme se tu posilnili z vlastních zdrojů.


Na Růžové hoře byl nezvyklý ruch. Spousty aut a montérů kolem tvorby nové lanovky jsem nefotila. Zatím tedy ještě nebudovali nic nového. Zatím byl pryč druhý úsek lanovky vedoucí odtud na Sněžku a prvnímu úseku vedoucímu z Pece sem na Růžovou horu se čas existence také nemilosrdně tenčil.
Po 62 letech tak zůstane známá dvojsedačka už jen historií a švindlíři budou 'zdolávat' vrchol v nové kabinové lanovce.

Počasí nám tentokrát Krakonoš zajistil ideální. Vůbec nemohlo být líp. Za chvilenku jsme měli 2 kilometrový cíl v dohledu. Srdéčka nám tloukla radostí, že se blížíme k vrcholu, že i letos si budeme moci odškrtnout další splněný bodík, když mi do polského telefonního pásma volala mamka se smutnou zprávou. Přijela nám domů, do bytu zalít kytky, ale než si koupila chleba, někdo jí před sámoškou ukradl kolo! Ach jo! Jak se na vesnici v 73 letech, kdy už jí zdraví taky kapku pokulhává, bude pohybovat? Drzost lidí opravdu nezná hranic!

Nemilá zpráva mi z hlavy sice nevypadla, ale tak krásný den jsem si přece jen chtěla užít. Posilněni čokoládkou jsme vystoupali na vrchol.
Ano, jsme zase tu a změnou je tu bourání konečné stanice lanovky. To jsem nefotila. Na snímku je k vidění naše bouda, Česká poštovna Anežka (ta krabice vpravo), kde si holky speciálním razítkem značkují pohledy a kaple svatého Vavřince (vlevo).


Z druhé strany opět kaple sv. Vavřince (vlevo) a poslká bouda.

I když to na vrcholku trošku foukalo a dlouhé rukávy jsem snesla, počasí bylo vynikající, rozhled do širého kraje nádherný, na létu tento den nic neubral.


Sestup ze Sněžky vám ukážu příště, ještě ho nemám zpracovaný.

Lesní hrádek Aichelburg

1. září 2012 v 14:38 Na horách
Uprostřed krkonoškých lesů na úbočí Světlé hory stojí na skále lesní hrádek Aichelburg.
Možná jste o něm už také slyšely. Zpráva o tom, že původně dřevěný můstek přetížili svatebčané a propadli se tři metry dolů, uváděly zprávy v televizi. Bude to asi 3 roky zpátky.

Už několikrát jsem se k tomu hrádku chtěla jít podívat, ale holky nikdy s touhle túrou nesouhlasily. Konečně jsme se k němu letos, na sklonku prázdnin, dostali.
Ve Veselém výletu jsem tedy zaplatila vstupné 40,- a za zálohu 500,- kč si vypůjčila klíč, abychom si ho mohli prohlédnout i zevnitř.

Stoupali jsme vzhůru po tradičních chodnících v minulosti využívaných místními lidmi ke svážení dřeva na saních rohačkách.

Stín lesa nám lehoučce ochlazoval spocené tváře, až jsme ho najednou uviděli.

Vznikl v r.1861 jako památník osvíceného majitele panství Bertholda Aichelburga, jehož předčasná smrt podřízené velmi zasáhla.


Odemykáme velkým klíčem hlavní vchod a vcházíme dovnitř.

Stojíme v jediné malé síni. Prohlížíme si prostor a všechny obrazy a fotky na stěnách.



Nechybí ani busta samotného hraběte Aichelburga, který se velmi zasadil o rozvoj chudého kraje pod Sněžkou. Byl také skvělým muzikantem, skladatelem, romantikem a hlavně lidumilem.

Šmejdilka Míša objevila nezamčená dvířka a tak jsme do nich také nahlédli.

Uzoučké točité schodiště nás zavedlo do věže. Museli jsme se však vystřídat, protože všichni jsme se tam nevešli.



Jediný výhled z věže, který nebyl jen na lesy. Myslím, že dříve ten výhled byl bohatší, viditelnost do všech stran, ale že za dlouhé roky stromy hodně vyrostly.

Pak už jsme se jen vraceli zpátky z hezkým pocitem, že si můžeme odškrtnout další bod našeho plánu.

Na chalupě jsme se odměnili sladkým pohárkem a ještě jsme o hrádečku diskutovali. Nebyl prostě jako jiné klasické hrady a zámky, které navštěvujeme.