Říjen 2012

Jak málo stačí k radosti

31. října 2012 v 8:23 Jen tak
S příchodem mrazivého počasí a kratšího dne se nám pobyty venku razantně zmenšily.
Hned při prvním sněhu jsem vystrčila na okno krmítko. Okamžitý nálet sýkorek mne velmi rozradostnil. Je úžasné zblízka pozorovat ty maličké tvorečky. Sýkorky jsou však tak trochu hašteřilky. Klidně se u krmítka sejdou ve větším počtu, ale v houfu se u žvance nesnesou.


Začínající dlouhé večery nás také uvrtaly ke čtení.
Na stole máme úžasnou komedii Marie Poledňákové S tebou mě baví svět. Kdo by neznal tuhle komedii století. Viděly jsme ji snad tisíckrát, ale čtení knihy nás dostalo. Každou chvíli jsme s holkama smíchy málem počůrané, bránice nám při čtení vibrují k nezastavení. Legrační hlášky známé z filmu umocňuje veselý a vtipný popis postav a děje.
Vůbec jsem nečekala, že nás ten známý příběh znova tak úžasně pobaví.

Venku už přituhuje

29. října 2012 v 10:00 Jen tak
Že přijede Martin na bílém koni o dva týdny dřív se splnilo snad v celé republice.
Tahle sibérie o podzimních prázdninách moc příjemná nebyla. Já ještě na přání vyráběla dva dušičkové koše a zimní truhlíky na okna, ale byla už tma a vánice, tak jsem si práci ani nestačila vyfotit.

Hlavně, že jsem si mini zahrádečku z oken ukryla včas, takže mi nic nezmrzlo.

Likvidovat muškáty mi bylo líto, protože i bez květů byly ještě hezky košaté. Ale zasadila jsem nové koniky a přes zimu si vypěstuji nové.

V neděli to bylo o kapku lepší, dokonce i chvílema vykukovalo sluníčko a tak jsme ještě k babičce vyrazily na kolách.
Zahrádku máme zrytou, už odpočívá zimním spánkem,

ale listí z ořechu pořád ještě padá a padá, pořád ještě hrabeme a likvidujeme.

Večer pak po vyfoukání bodnul horký čajík a pizza s houbama.

Vlci se vrací

20. října 2012 v 18:31 Jen tak
Tak je to jasné. Zoologové potvrdili KRNAPu, že po více než sto letech se nám do východní části Krkonoš vrátili vlci. Pravděpodobně k nám migrují přes Polsko ze Saské Lužice. Přesné místo jejich výskytu sice strážci parku tají, ale na jejich přítomnost si prý budeme muset zvykat.
Stejné zkušenosti prý měli i v Německu. Vlci tu v živé přírodě nežili dlouhých 150 let a dnes už osidlují východ i západ Německa.

Když jsem o tom slyšela dlouhou reportáž, vybavily se mi v paměti různé filmové ukázky, kdy celá smečka vždy napadne člověka a ten chudák jen zázrakem filmového příběhu nepříjde o život. Rázem se mi zježily chlupy po těle při myšlence, že by se nám na horách mohlo přihodit totéž, jen šťastný happy end už by nepřišel.

Odborníci sice tvrdí, že vlci jsou vlastně plachá zvířata a setkání s nimi je vyjímečné, že pohádky o zlých vlcích jsou pouhým mýtem. Na druhou stranu však radí, že při setkání s vlkem je ze všeho nejdůležitější zachovat klid.
Nevím, nevím, jestli bych dokázala stát tváří v tvář vlkovi a neměla naděláno v kalhotech, ale prozatím si s tím hlavu lámat nebudu.

Dušičkové věnce

15. října 2012 v 7:34 Ruční práce všeho druhu
Výroba dušičkových věnců patří na podzim k mé pravidelné činnosti.
Vyrábím je vždy z dostupných přírodních materiálů, aby mě přišly co nejlevnějc. A že bylo tento víkend na práci i příjemné počasí, hned jsem se do toho pustila.

Korpusy si vyrábím ze starého zbylého sena, které už nemá jiné využití a obaluji ho chvojím ze smrku, tůje a cypřiše. Říkám tomu melírovaný věnec.


Poté věnce ozdobím materiálem opět z přírodních zdrojů - mahonem, šiškami, žaludy, kaštany, šípky.
Takto jsem v sobotu udělala 4 stejné věnce, které jsem prodala.

A v neděli další tři, které mám pro vlastní účely. Na ně jsem ještě použila z vázičky trochu sušených ozdůbek.

Teď si některý den vyhlédnu kloudné počasí bez deště a vyrazím s mamkou na hroby. Chceme se vyhnout velkému provozu těsně před dušičkami a cestou se také poohlédnout po vánočních dárcích.

Naplň lednici zeleninou ...

8. října 2012 v 10:23 Jídlo
nabádá mne Natty, když příjde na můj blog a nevidí nic nového, zdravého, užitečného, jen sladké nezdravé větrníky.

Na sladkosti já mám slabost, přiznávám se bez mučení. Ráda je peču a ráda si na nich pochutnávám. Samosřejmě je také musím doplňovat zdravou stravou a pohybem, jinak bych se už dávno tloušťkou kutálela.
A počítač? Není můj velký kamarád. I když si s vámi ráda pokecám, příjdu se podívat na vaše blogy, co hezkého a zajímavého vyprávíte a ukazujete, sestavovat svoje článečky mě moc nebaví.

Na zahrádce jsem o víkendu byla dvakrát a přidrandila jsem na kole. Zatímco v sobotu u nás bylo příjemné babí léto s 20°stupni, v neděli už to byla polovička. Vítr mi fučel do tváří i z kopečka jsem musela dupat do pedálu, trochu jsem zmokla a na řidítkách už se snesly slabší rukavice.
I když úrodu již máme sklizenou, stále vykopáváme dravě rostoucí plevel a hrabeme spadané listí. Brzy příjde orání, čas půdy pro zimní odpočinek.

Po dvou letech neúrody jsme se letos konečně dočkaly vlašských ořechů. Je nezbytné stále je proklepávat a ve slabých vrstvách je důkladně usušit, aby nezplesnivěly.

Jablek se nám letos urodilo nečekaně hodně. Máme radost. Už dávno jsou u nás doma denně na stole.

Kořenová zelenina však dopadla katastrofálně. Na zahrádku se nám přistěhoval nějaký hlodavec, který nám ji totálně zlikvidoval. A kdyby jen tuhle. Okousal i kořeny některých jabloní. Už teď se viklají jak mléčný zoubek v dásni, takže příští rok už neobrazí, jediné jablíčko se na nich neurodí. Zahrádku máme prošpikovanou jeho chodbičkami a ne a ne ho chytit. Věřte nebo ne, je mnohem horší než krtek.

Na závěr víkendu jsem si ještě umotala několik koleček - korpusů pro dušičkové věnečky, které jsem ani nefotila a každoroční práce na nich už také brzy vypukne.

Z konkurzu do kuchyně

2. října 2012 v 8:49 Jídlo
Po přednáškách, poradenských aktivitách z úřadu práce a stresujících výběrových řízeních jsem zpátky v kuchyni.

Je neuvěřitelný, jak náročný a psychicky vyčerpávající je vhodnou práci hledat, než ji vykonávat.
To doprošování, škemrání, odpovídání na dotěrné otázky a zkoušení .... brrr, člověk si připadá ponížený a malinký jak veš.
Srdce mi přitom buší, div mi z blůzky nevyskočí a já mám pocit, že to každý slyší. Hlas se mi chvěje, ruce třesou, mozek vibruje a shání pohotové odpovědi.

Za úkol si mám vymyslet objednávku přepravy kamionů a napsat vlastní rukou, abych ukázala písmo a vyhotovit tabulku v grafické úpravě s výpočtem a průměrem cen.
"Mankote!" Volám v duchu o pomoc. "Jak ono to je? Kde je ta ikonka sumy a ohraničení? Vždyť tady mají tři panely nástrojů a já mám doma jen jeden, který vlastně ani k ničemu nepotřebuji."
Chlap jako hora na vedoucím postu mi stojí za zády, rentgenuje moji rozechvělou ruku, další dva nenápadně pokukují a do dveří vchází další uchazečka. Už tak neklidná zkouška je rychle ukončena a šup na další adeptku.

Se smíšenými pocity se vracím zpátky domů. Bilancuji své dovednosti a je mi divné, že jsem byla od práce odtržena. Věděla jsem jak to udělat, jen silná tréma a trochu jiné nástroje k práci mne zdržely. Navíc není potřeba si objednávky vymýšlet. Stačí se přece podívat do archivu na jiné, co všechno v ní nesmí chybět a údaje dle aktuální potřeby obměnit.

A výsledek? Stejný jako celé roky. Zase jsem jen chudší o provolané peníze a proježděný benzín.
Zase si můžu akorát tak zavázat zástěru a jedné mlsné papule upéct větrníčky, aby se mi alespoň pár drobáků z výdajů vrátilo.
To je to jediné, co vám můžu ukázat.